Rozhovor se Standou

Na úvod aktuální téma jara a tudíž dotaz ...

 

Po angažmá ve Factor Bike Teamu jsi zpět v Top Tenu, co tě k tomu vedlo ?

„Factor Bike Team byl vždy team postavený na základech a licenci Top Tenu. Bohužel se situace s Factorem v zimě trochu zkomplikovala a nebyla již možná další finanční podpora. Proto jsem využil možnosti i nadále jezdit pod licencí a finanční podpory ze strany Top Tenu, za což musím poděkovat hlavně rodičům, bez jejichž pomoci by to nešlo. Abych měl i nadále na závodech veškeré závodní zajištění a servis, dohodl jsem se na jakési formě hostování, nebo spíše podpory od boleslavského Alpine Pro Author Team. Znaméná to , že budu jezdit v jejich dresu, sbírat pro ně body v seriálu KPŽ, ale licenci mám i nadále vystavenou v teplickém Top Tenu. I tady musím tedy zmínit velké poděkování Pepovi Hladíkovi a švagrovi Vencovi Jěžkovi.

 

Jaké máš ambice pro příští rok ?

Loňská sezona byla jedna z těch úspešnějších a dokázal jsem si, že stále mohu patřit mezi nejužšší českou špičku. I nadále se hodlám převážně věnovat závodům do 2 hod, to znamená 1/2 maratony, závody KPŽ, ale díky domácímu prostředí obou mistráku bych se chtěl kvalitně připravit na MČR XC v Tepliccích a MČR maratonu v Mostě.

 

Kdyby se štěstěna rozhodla jinak, mohl mít třeba hokej o jednu senzaci navíc: po ledě by nejezdili, jako kdysi, bratři Holíkové, Kučerové nebo v současnosti jiní bratři Nedvědové nebo Kaberlové, ale jmenovci Hejdukové. Zdá se vám to divné? Nemá proč, protože jeden z předních českých bikerů - Stanislav Hejduk - začínal v Teplicích s hokejem. Hrál ho osm let a v posledním roce hokejové kariéry se v jednom týmu sešel s pozdějším olympijským vítězem Milanem Hejdukem. Nakonec ale vyhrálo kolo. Za dosavadní kariéru vyhrál Stanislav Hejduk dvaapadesát závodů silničních, cyklokrosových i na horských kolech...

 

Jak k tomu došlo, žes začal s hokejem? Táta cyklista a syn hokejista... Byl jsi křídlo, centr, rád jsi dával góly nebo nahrával?

„Oba moji bratranci Prukůpkové hráli odmalička hokej - oba to dotáhli do juniorských reprezentací a extraligových týmů, takže určitě tam byla souvislost s tím, proč jsem začal s hokejem. Navíc měli jsme výbornou partu, která při sobě držela celých 8 let, a pár kluků dodnes řadím mezi své nejbližší přátele. Celou kariéru jsem hrál pravé křídlo, byl jsem spíše nahrávač i když pár gólů jsem taky dal. Měl jsem sice dobrou techniku bruslení, ale byl jsem malý, drobný a to byla s přibývajícím věkem proti urostlý obráncům velká nevýhoda."

Naučil tě hokej něco, co se ti později hodilo v cyklistice?

„Začínal jsem brzo - v pěti nebo šesti letech. A myslím, že mi hokej už odmalička dal hlavně směr do života, kudy se ubírat. Neměl jsem nikdy problém, že bych se chytil nějaké špatné party.Věděl jsem, že musím do školy a pak hned na trénink, o víkendu na zápasy. A ze sportovního hlediska? V tomhle věku si myslím, že je dobře, když se člověk nezaměří jenom na jeden sport, ale má všeobecnou přípravu. Naše tehdejší hokejová letní soustředění bych přirovnal k zimní přípravě cyklistů, takže mi to určitě přineslo rozvoj všeobecné sportovní přípravy."

Jakou roli měl táta, kdysi taky výborný cyklista v konečném výběru cyklistiky, nebo v tom bylo ještě něco jiného?

„Tátu jako aktivního cyklistu jsem už nezažil, protože skončil, když jsem se narodil. Ale na kole jezdil a jezdí dodnes nejen on, ale i maminka. Navíc jsme měli cyklistický obchod, takže já i sestra jsme měli vždycky nejlepší kola a já tréninkově jezdil často. Takže co mne nejvíc ovlivnilo? Pamatuji si jako malý kluk, když k nám jezdili po závodech tátovi kamarádi. Mezi nimi byli mistři světa Miloš Fišera, Radek Šimůnek . Hltal jsem všechny články a dodnes mám videokazetu se všemi Radkovými závody, jejich podepsané kartičky, a když jsem dostal originální Radkovu kombinézu mistra světa, nejraději bych v ní i spal. Vlastně někdy v tom období, kdy vyhrál světový profesionální titul, jsem šel na hokejový trénink, po něm jsem vrátil věci a druhý den běhal s tátou po lese, a nosil jsem kolo na rameni a hrál si na Šimůnka. Takže to mne hodně ovlivnilo."

Vzpomínáš na svůj první závod? V kolika letech to bylo?

„Ze začátku jsem si naivně myslel, že budu jen cyklokrosař a nic jiného jezdit nebudu. Ale naštěstí jsem brzy poznal že je dobré věnovat se všem disciplínám. Mým prvním závodem byla časovka z Děčína do Hřenska a zpět. Bylo mi 14 let. Bál jsem se, že budu poslední a nakonec to byl přesně prostředek: patnácté místo z devětadvaceti - takže na začátek spokojenost. Ale na svém prvním cyklokrosu, na který jsem si musel sice téměř půl roku počkat, jsem byl i po defektu druhý."

V době, kdy jsi začínal, bylo normální, že cyklisté střídali cyklokros a horská kola. Co se ti líbilo z počátku víc?

„U mě rozhodně vyhrával cyklokros. Bavilo mě to, dařilo se mi a navíc to bylo to, co jsem vždy chtěl jezdit. Když ale přišla vlna horských kol, tak jsem si to zkusil taky. V sedmnácti jsem jako jel dorostenec první pohár v Dubí u Teplic: mezi juniory jsem vyhrál a mezi muži dojel osmý, jen kousek za fenomenálním Mikem Klugem - to byl mistr světa."

Na co vzpomínáš nejraději z té doby?

„Na výbornou partu v Teplicích, bavilo mě cestování po závodech, soustředěních. Vyhrával jsem, měl jsem dobré podmínky k přípravě i k závodění, všechno bylo takové bezstarostné a pohodové. Na to vzpomínám rád."

Co rozhodlo o tom, že ses nakonec přiklonil k horským kolům? Cyklokros je závod na jednu hodinu, horská kola na dvě hodiny i víc. Je to přece větší dřina...

„Jsem typ jezdce, který má rád krátké a rychlé závody do dvou hodin. Sice si trochu protiřečím, když říkám proč jsem od cyklokrosu přešel na horská kola, ale viděl jsem v tom novou vlnu. Lidé to dělali s nadšením, a navíc - mám rád co nejteplejší počasí a mně začala vadit cyklokrosová zima. Takže když jsem byl v reprezentaci, tak jsem s bikovým národním týmem procestoval celý svět: Austrálie, Kanada, Portugalsko, Švédsko, Itálie, Německo..."..

Co je na horských kolech nejhezčí?

„Že je to absolutně spravedlivý sport. Nerozhoduje týmová taktika a sázka na náhodný únik, ale opravdu jen fyzická připravenost na konkrétní závod. Líbí se mi pohodová a přátelská atmosféra na bikových závodech, a protože příroda je sice pokaždé jiná, ale všude krásná, jsou některé tratě opravdu pěkné i na oko. Pokud tedy má člověk čas - a leckdy i sílu - to sledovat."

Existuje v cyklistice mezi soupeři přátelství?

„Pokud budu mluvit za sebe, tak určitě. Máme na severu tréninkovou partu kluků, se kterými se na závodech řežeme, ale pak si klidně spolu uděláme večírek. Za blízkého kamaráda považuji třeba Pavla Elsnice, se kterým jsem prožil ve „spořce" pět let. Většinou jsme spolu spávali na pokojích. Jsem rád, že nám Pavel bude v novém týmu pomáhat nejen svými zkušenostmi, ale i svou autoritou ve funkci sportovního manažera. Nemůžu zapomenout na tréninkového parťáka Radka Bečku, nebo švagra Vencu Ježka. A musím přiznat, že jsem sám překvapený, jak jsem si začal rozumět s Tomášem Vokrouhlíkem. Jsem rád, že jsem ho poznal i z jiné než závodnické stránky, a i možná to rozhodlo o tom, proč jsme ho oslovili a on naši nabídku jezdit za náš tým přijal. Myslím, že bude hodně výraznou postavou."

Když se ohlédneš za sebe, byť s cyklistikou ještě zdaleka nekončíš, na co jsi nejvíc hrdý, co se ti nejvíc povedlo?

„Vážím si třetího místa na světovém poháru etapového závodu na Kypru, který tam tehdy vyhrál mistr světa Filip Merhaige.Povedlo se mi i zvítězit na světovém poháru v cyklokrosu 2.kategorie ve španělském Igore. Ale cením si každé medaile: z elity mám tři bronzové. "

 

 

Kontakt

Top Ten Team Teplice Petr Hejduk
Luční 221
Teplice 3
415 03
608/243 613
č.ú. : 3839506369/0800
petr.hejduk@toptenteplice.cz